Venkovní hřiště / Vnitřní hřiště / Historie fortové pevnosti / Tereziánská pevnost v roce 2003 / Pevnost v průběhu roku 2004 / Pevnost v roce 2005 / Pevnost v roce 2006 / Pevnost v roce 2007 / Pevnost v roce 2008 / Porovnání po pěti letech

  Fortové pevnosti jsou v přímé návaznosti na bastionové pevnosti logickým pokračováním ve vývoji fortifikačních staveb. Na vzniku tohoto novodobého fortifikačního systému se podíleli především pruští fortifikační inženýři, ale díky postavení habsburské monarchie v Německém spolku se s ním seznámili i rakouští pevnostní specialisté, kteří tak v rámci polygonálního systému opevňování mohli vytvořit vlastní rakouskou inženýrskou školu. Ta je založena na myšlence obklopit souvislé jádro vlastní pevnosti uzavřeným věncem samostatných předsunutých pevnůstek, neboli fortů, schopných v případě obležení oddálit obléhací linii od pevnosti a rozšířit tak bráněný prostor. Tento fortifikační prvek obklopení jádra pevnosti řetězcem předsunutých fortů je aplikován na našem státním území pouze u bastionových pevností Olomouc a Terezín. Prvními polygonálními forty, vybudovanými na územním celku města Olomouce v letech 1838 až 1846, jsou forty Tabulový vrch a fort Šibeniční vrch, které byly s hlavní pevností propojeny chráněnými komunikacemi-tzv. zemními kufry. Za projektanta obou pevnostních objektů se pokládá Ferdinand hrabě Belrupt, který v Olomouci působil již delší dobu. Císařsko-královská pevnost Olomouc patřila v této době k nejsilnějším na celém území habsburského soustátí a to i přesto, že vybudování pevného věnce samostatných fortů okolo pevnosti, nebylo z finančních důvodů dokončeno. Znovu se ocitla Olomouc v centru dění v roce 1850, kdy vyvrcholila krize mezi habsburskou monarchií a Pruským královstvím. V tomto roce zde byl stažen celý XIV. armádní sbor a ve dnech 28.-30.listopadu se zde uskutečnil rakousko-pruský summit pod patronací Ruska. Po definitivním uklidnění poměrů revolučního dění poloviny 19.století mohlo konečně u olomoucké pevnosti dojít k zahájení prací na modernizaci pevnostního systému a to dostavbou táborové neboli fortové pevnosti.

Tímto úkolem byl pověřen olomoucký ženijní ředitel a projektant Julius von Wurmb, který vypracoval projekt na vybudování sevřeného věnce tvořícího 25 samostatných reduitových fortů, který by obklopoval jádro pevnosti ve vzdálenosti dvou až třech kilometrů, v prostoru Křelova až 4,5 kilometrů. Tyto forty by tak byly schopny vést samostatnou kruhovou obranu a navzájem se tak podporovat boční palbou v případě nepřátelského obklíčení. Vzdálenost mezi jednotlivými forty je uváděna v rozsahu jednoho až dvou kilometrů, takže celkový obvod v úrovni fortového věnce měl dosáhnout až 17 kilometrů. Jednotlivé objekty byly označeny římskými číslicemi od I až XXII. Do tohoto projektu nebyly zahrnuty forty Tabulový a Šibeniční vrch. Oproti původnímu záměru se však vlastní realizace notně odchýlila a to opět z finančních důvodů. První čtveřice téměř identických fortů označených čísly XI, XIII, XV a XVII vznikala v letech 1850 až 1854 a svým pětiúhelníkovým půdorysem se zdánlivě podobala starším fortům Tabulový a Šibeniční vrch. V době, kdy tyto olomoucké forty vznikaly se jednalo o nadčasovou konstrukci jednoho z posledních vývojových typů reduitového fortu před přechodem k novému dělostřeleckému fortu, který dominoval v následující čtvrtině století pevnostnímu stavitelství.

 Během vojenských manévrů v letech 1851 a 1853 osobně navštívili staveniště nových fortů císař František Josef I. a ruský car Mikuláš I. Při druhém zmíněném cvičení zde byl navíc přítomen i pruský následník trůnu. V letech 1854 až 1857 se pokračovalo ve stavbě fortového věnce a to menším typem pevnostního objektu o kruhovém půdorysu. Jednotlivé stavby nesly označení rovněž římskými číslicemi II, XX, XXII. Typově stejným objektem byl i fort V.a vybudovaný v letech 1857 až 1863, naproti tomu úplně jiné byly dva reduitové forty č.IV a V, budované v letech 1856 až 1862 z návrhů majora Andrease Tunklera von Treuimfeld.

Důležitou úlohu v obraně olomoucké pevnosti hrály rovněž tzv. železniční forty č. I a VII vybudované v letech 1862 až 1865, které se od předešlých fortů vyznačovaly polovičním průměrem. V průběhu armování olomoucké pevnosti roku 1866 bylo provizorně postaveno 8 chybějících objektů a to fortů č.III, IIIa, dále pak fortu č.VI, VIII, IX, X a konečně fortů č.XVIII a XIX v prostoru Křelova. Od původního projektu bylo při improvizované dostavbě fortového pásu zcela upuštěno od vybudování zbývajících fortů č.IVa, XII, XIV, XVI a XXI, jelikož se ukázala jejich neopodstatněnost, vzhledem k vysokým finančním nákladům s výstavbou fortů spojených. Oficiálně došlo k vypovězení války mezi Pruskem a Rakouskem dne 22.června 1866, přičemž do rozhodující bitvy mezi pruskými a habsburskými vojsky olomoucká pevnost nijak nezasáhla. V předpolí pevnosti sice došlo k drobnějším šarvátkám znesvářených jezdeckých hlídek, ale k hlavnímu slovu se věnec nákladně vybudovaných fortových pevností nedostal.

Dne 15.července bylo podle dochovaných pramenů vystřeleno proti bočnímu voji 2.pruské armády z fortů č.X, XV a XVII několik ran, avšak bez valného výsledku. Kromě tohoto letmého dotyku se pruská armáda olomoucké pevnosti stejně jako pevnosti Josefov a Hradec Králové úplně vyhnula tak, že k jejímu obležení nedošlo. Po prohnané válce s Pruskem se z Olomouce měla stát fortová pevnost v pravém slova smyslu, především plánovanou modernizací pevnosti. Výstavba Radíkovského fortu se stala poslední opevňovací aktivitou na našem území na sklonku existence habsburského monarchie do roku 1918. Strategický význam fortové pevnosti zanikl dekretem Františka Josefa I. týkajícího se zrušení olomoucké pevnosti ze dne 9.března 1886. Toto rozhodnutí však nabylo platnosti teprve dne 7. listopadu 1888. Armáda si ponechala pro skladovací účely všechny permanentní forty, naproti tomu provizorní forty, které ztratily vojenský význam, byly ponechány svému osudu. V průběhu I.světové války tvořila řada permanentních fortů záchytná místa, v jejichž prostorách byli internováni váleční zajatci jak z ruské fronty, tak z oblasti Haliče. Vznikem Československé republiky přechází vlastnictví rozsáhlého věnce fortových pevností na Ministerstvo národní obrany, které je rovněž využívá ke skladovým účelům. Po záboru Československé republiky německou armádou se využití těchto objektu nemění po celou dobu okupace.

V samotném závěru druhé světové války, kdy němci prohlásili Olomouc za pevnost, dochází ke změně využití a také k částečnému opevňování stávajících fortových objektů řadou železobetonových střílen a bunkrů. Na základě svědeckých výpovědí a dobových snímků je patrné, že němci skutečně využili řadu fortů při obraně svých bojových pozic, o čemž svědčí patrné stopy střelných a palných zbraní na zdech těchto objektů.

Do dnešních dnů se celá řada fortifikačních prvků a staveb nedochovala a proto byly forty č. II, IV, VIII, XI, XIII, XV, XVII a XX prohlášeny za chráněné kulturní památky i přesto, že byl poškozen, či pozměněn jejich původní vzhled. V případě fortu č.VIII se zachovali pouze části valů.